Výzkum využití kmenových buněk intenzivně pokračuje a každá zpráva ještě „teplá“ z laboratoře je provázena velkým zájmem medíí. Kmenové buňky lze získat z kostní dřeně, embryí a pupečníkové krve. Nově přichází u nás (ve světě již asi 10 let) možnost komerčního využití kmenových buněk pupečníkové krve k výhradně vlastnímu (neanonymnímu) použití. Dosud v ČR fungovalo jen anonymní dárcovství pupečníkové krve, které je a bylo úspěšné a touto metodou bylo již i několik pacientů léčeno. V čem se anonymní dárcovství liší od neanonymního:

Anonymní kmenové buňky jsou zařazeny do celosvětového registru (na základě spolupráce bank pupečníkové krve) a v případě potřeby, je vyhledán v tomto celosvětovém registru vhodný dárce. Nevýhodu je, že darované buňky nejsou vždy zcela shodné s buňkami příjemce a proto léčba nemusí být stoprocentně úspěšná. Dárcovství je bezplatné, žena není honorována, ale ani příjemce nemusí za léčbu platit, je hrazena systémem veřejného pojištění. Vzhledem k velikosti naší republiky a počtu porodů je pravděpodobné, že naše nabídka vždy bude menší než naše poptávka, tj. že spíše budeme potřebovat více darovaných buněk ze světa než budeme moci nabídnout. Ale v tom je právě výhoda existence naší banky anonymních dárců.

Neanonymní dárcovství znamená uskladnění vlastních buněk v „bance“, podobně jako uskladňujeme naše šperky v bezpečnostní schránce bankovního ústavu. Jejich použití je možné jen a jen pro naší vlastní potřebu. Za to také zaplatíme kolem 40 tisíc korun v dnešních cenách a uskladněné buňky jsou naším majetkem. Rodička se tedy může rozhodnout buď darovat pupečníkovou krev, či si nechat uskladnit pro výhradně svojí vlastní potřebu.

Pokud pupečníkovou krev daruje a bude-li v budoucnu ona, její příbuzní, či její dítě potřebovat kmenové buňky, bude se dárce hledat v celosvětovém registru. Jistou nevýhodou je, že dárcovské buňky nejsou zcela shodné svojí výbavou s buňkami příjemce, tj. jedná se o nepříbuzného dárce. Tento způsob je, nekomerční, funguje na podobných principech jako transfuzní služba.

Rozhodne-li se rodička uskladnit vlastní pupečníkovou krev,  potom v případě, že její dítě či eventuelně nejbližší příbuzní onemocní v budoucnu chorobou, která by byla léčitelná právě kmenovými buňkami, bude je mít k dispozici. Výhodou je naprostá shodnost buněk dárce a příjemce. Nevýhodou jejich malý počet – z jednoho odběru se dá získat jen omezený počet kmenových buněk, což se v budoucnu asu vyřeší jejich namnožením. Dosud však není jasné, k čemu jsou tyto buňky dobré a jaké nemoci lze jimi léčit. Je to jakási „pojistka na budoucnost“, loterie či „letenka na měsíc“. Samozřejmě hypotetickou možnost užitečnosti těchto buněk někdy v budoucnu nelze vyloučit. Stejně jako nejde vyloučit, že budou i jiné metody léčby, které dosud neznáme. Nevýhodou je, že cca 40 tisíc musíme zaplatit už nyní (záleží na firmě a způsobech úhrady, tj. zda se zaplatí najednou celá částka, či část hned a zbytek postupně). Druhým aspektem je volba „banky“, do které svěříme buňky k úschově. Protože se jedná o společnosti s ručením omezeným, je i ručení za existenci těchto společností čistě z ekonomického statutu těchto bank „omezené“. Proto je třeba pečlivě zvážit, jaké jsou záruky, že firma bude existovat ještě příštích 20-30 let, tedy dobu, kdy očekáváme, že by buňky mohly být použity. V neposlední řadě nutno zmínit pravděpodobnost, s jakou jedinec onemocní právě chorobou, která bude kmenovými buňkami léčitelná: tato pravděpodobnost je malá. Samotné banky udávají, že pravděpodobnost využití do 24 let věku dítěte je 1:2700 a že někdo z rodinných příslušníků využije tento materiál je 1:1400. Většina, možná i 99% uskladněných buněk neanonymních dárců, tj. těch co si je uskladnili pro vlastní potřebu, nebude nejspíše nikdy využita. Ale možná i za ten dobrý pocit stojí utratit 40 tisíc. Pokud by počet neanonymních odběrů pro vlastní potřebu dosáhl vyššího počtu, mohlo by to vést ke snížení dárců pupečníkové krve, což je pochopitelně také nežádoucí, protože stále bude dost lidí, kteří se této loterie nebudou moci zúčastnit. Zajímavou možnost vidím v kombinaci anonymního a neanonymního dárcovství: nekomerční veřejné banky anonymních dárců by mohly umožnit zpětného získání vlastního darovaného materiálu, pokud by došlo k onemocnění samotného dárce. To by vyžadovalo však souhlas dárce, v případě použití jeho krve pro někoho jiného – protože i ve veřejných anonymních bankách je procento využití nízké, je velká pravděpodobnost, že dárcova krev bude k dispozici pro něj samého po mnoha letech.

Posledním aspektem, kterým bych se chtěl v této souvislostí zabývat je otázka platby za vlastní zdraví. Je zajímavé, že veškeré snahy o zvýšení spoluúčasti nemocných na existující, prokázané a účinné léčebné postupy naráží na odpor převážné části obyvatel a potažmo politiků, kteří je zastupují. Přitom je evidentní, že současný systém „každému cokoliv, kdykoliv a nejlépe několikrát“ zaplacený pojištěním, za několik stovek korun měsíčně tj. několika desítek euro měsíčně, je nefinancovatelný. Mohu ale potvrdit, že zájem o koupi „naděje“ ve formě úschovy buněk vlastní pupečníkové krve je značný. Lidská přirozenost má ráda „naději“, kterou staví nad nezajímavou každodenní realitu a ošumělou jistotu. Proto fungují loterie, „obchody s nadějemi“ a zřejmě bude i velmi úspěšně prosperovat loterie s buňkami pupečníkové krve. A to zejména u lidí, kde se na tuto nákladnou metodu bude muset složit celá rodina.

Pavel Calda

Další odkazy na články s touto problematikou: