Týdeník RESPEKT č. 41, 2004, 4. října 2004
kupujte si Respekt pravidelně ....dozvíte se mnohem víc
Léčba Emmerovou
Na co se můžeme těšit s novou ministryní zdravotnictví
Autor: Hana Čápová
Milada Emmerová se zřejmě rozhodla, že dokáže platnost známé věty – „zdravotnictví umí utratit libovolné množství peněz“ – v praxi. Moci ministryně navíc hned zneužila k tomu, aby prosadila zájmy okrajového oboru medicíny – léčby kyslíkem – kterému se sama věnuje. Pacienty považuje za hlupáky: Nemají vědět, kde léčí dobře, a kde špatně, dokonce ani číst svou zdravotní dokumentaci. Prý by tomu stejně nerozuměli. Zatímco slovenský parlament schválil reformní zdravotnické zákony Rudolfa Zajace, my si můžeme přát jediné: Aby toho naše nová ministryně stihla co nejméně.
Mezi námi šarlatány
Mohla to být banální historka z pomezí medicíny a šarlatánství. Kdyby v ní hlavní roli neměla zrovna ministryně zdravotnictví Milada Emmerová. Předvedla totiž medicínskou nesoudnost, pomstychtivě zneužila moc a ukázala, jak umí zbytečně rozhazovat veřejné peníze. Krátce předtím než usedla do nového křesla, předložila jako šéfka Asociace pracovníků v hyperbarické medicíně ministerstvu koncepci, jak by se obor měl rozvíjet. Této metodě – pacienta při ní zavřou do komory, kde je kyslík pod vyšším tlakem než obvykle, a do těla, třeba i do špatně prokrvených oblastí, se ho tak dostane víc než obvykle – věnovala docentka Emmerová velkou část svého profesního života. Koncepce odrážela její bezmezné nadšení pro ni. Členové vědecké rady ministerstva se zděsili. Seznam nemocí, při jejichž léčbě se má metoda podle koncepce Emmerové použít, byl totiž nezřízeně široký. Vedle těch indikací, kde se dnes pobyt v kyslíkové komoře běžně používá – například otrava kysličníkem uhelnatým, některé sněti nebo záchrana života potápěče, který se musel náhle vynořit z velké hloubky – se na něm objevily také nemoci, kde je její účinek malý, nejistý a nedoložený studiemi – bércový vřed, mozková příhoda, stařecká demence či migréna – a dokonce i indikace, na které zcela jistě nepůsobí – třeba postižení oka u diabetiků. Milada Emmerová zřetelně podlehla tomu, že léčba v kyslíkové komoře má půvab zázraku. Plyn pronikne do tkání, možná udělá divy – kdo ví, a když ne, rozhodně neublíží. Není náhoda, že tuto metodu často nabízí soukromá zařízení, za peníze. Úkolem vědecké rady je dohlížet, aby se k léčbě té či oné diagnózy užívaly jen ověřené metody, aby se nejisté účinky metody nejdřív zkoumaly a před léčbou, která nefunguje, byli pacienti chráněni. Proto rada řekla: Seznam indikací je třeba zásadně seškrtat.
Jenže mezitím se Milada Emmerová stala ministryní a vzpurnou vědeckou radu za to rozpustila. „Koncepce se příčila zdravotnické etice. Jsem členem diabetologické společnosti. Kdyby lékař použil tuto metodu pro léčbu oka u diabetika, pacient by ho mohl zažalovat. Není to jakkoli odborně zdůvodněno,“ říká bývalý předseda vědecké rady Štěpán Svačina, proděkan 1. lékařské fakulty UK. „Neexistuje ani vědecký důkaz, že by metoda fungovala třeba při léčbě migrény. To je typický zástupce diagnóz, u kterých je třeba nejdřív zkoumat, zda má smysl ji používat.“ Profesor Svačina přitom není žádný zpátečník, který se brání všemu novému: „Na naší fakultě jsme tuto metodu experimentálně použili v onkologii, k aplikaci protinádorových látek, a fungovala fantasticky. Článek o tom byl obrovsky citovaný.“
Koncepci Emmerové dostala na stůl také přístrojová komise ministerstva. Nemocnice totiž peníze na nové přístroje dostávají většinou ze státního rozpočtu a tato komise má na starost jejich rozdělení. Ani jejím členům se nelíbila. Počet kyslíkových komor ve zdejších nemocnicích se totiž měl podle ní zvětšit třikrát, úhrnem šlo o investice za dvě až tři sta milionů korun (to je zhruba třetina ročního rozpočtu na nové přístroje). Komise koncepci odmítla a její předseda, ředitel hradecké fakultní nemocnice Leoš Heger, zároveň na svou funkci rezignoval. Jeho nemocnice se dosud bez komory obešla. „Potápěčů ani otrav kysličníkem uhelnatým tu moc nemáme, pro takové akutní případy stačila centra v Praze a Ostravě. A chronické případy jsme posílali do Pardubic a do Chrudimi,“ říká ředitel Heger. Neviděl jediný důvod, proč počet barokomor zvyšovat.
Pokud ale Emmerové koncepce projde novou vědeckou radou a novou přístrojovou komisí, bude to návod nejen k investicím, ale také pro pojišťovny, aby tento druh léčby v tak masivním rozsahu platily. A lidí, kteří trpí bolestmi hlavy nebo stařeckou demencí, je opravdu hodně. „Když budeme dávat peníze do metod, jejichž efekt je nejistý, můžeme za ně utratit třeba celý zdravotní rozpočet,“ říká ředitel Heger, ale jako šéf organizace přímo řízené ministerstvem dodává: „Nijak bychom se do nákupu komory za tři až pět milionů korun nehnali. Ale kdyby koncepce prošla, asi ji nakonec budeme muset časem koupit. Uvidíme – třeba budou dřív volby.“
Peníze až naposled
Dalších odhadem pět miliard korun nás bude ročně stát pozastavení tzv. lékové vyhlášky. Začala se připravovat za předchozího ministra Jozefa Kubinyiho a její princip byl jasný. V každé kategorii léků zůstane jeden, který bude pojišťovna plně hradit. Na ostatní léky bude pojišťovna pacientům připlácet o deset až dvacet procent méně než dnes. Ministryně Emmerová vyhlášku nejdřív podepsala, o tři dny později ale podpis vzala zpět se slovy: „Mohla způsobit velmi zásadní zvýšení spoluúčasti pacienta.“ Jenže to není pravda. Daleko spíš by se stala jiná věc. Farmaceutické firmy by snížily cenu léků – třeba až na úroveň toho plně hrazeného, aby se udržely na trhu. Podle prezidenta České lékařské komory a jednoho z členů kategorizační komise, která vyhlášku připravovala, Davida Ratha provázely dosud každou vyhlášku účelově vypouštěné zprávy farmaceutických firem o tom, že se zvýší spoluúčast pacientů. Nikdy k tomu ale nedošlo a firmy se nakonec spokojily s nižšími platbami. Jednání o nižších cenách mezi nimi a pojišťovnami už podle mluvčího VZP probíhala. Milada Emmerová rozprášila i kategorizační komisi, která zmíněnou vyhlášku zpracovala. Zdůvodnila to slovy: „Vyhláška je pro mě poučením, že komise nepracuje podle mých představ lékařky a sociální demokratky, to je v zájmu pacientů. V současném složení tedy nemůže fungovat jako můj poradní orgán.“
Jakékoli úspory ve zdravotnickém rozpočtu se Miladě Emmerové z duše příčí. Rok co rok se snažila, jako členka a později předsedkyně zdravotního výboru parlamentu, utrhnout z rozpočtu co nejvíc pro nemocnice ve svém volebním obvodu. Například pro megalomanskou stavbu nové nemocnice v Domažlicích – která se podle hejtmana Plzeňského kraje Petra Zimmermanna dala pořídit za polovinu plánované miliardy korun. Léta také vede boj o peníze pro Motol. Dvakrát navrhla (s Vlastimilem Tlustým a Miroslavem Kalouskem), aby mu vláda garantovala čtyřmiliardovou půjčku. Zatímco Špidlova vláda tlakům odolala a ministr Sobotka trval v březnu na tom, že záruky za miliardovou půjčku na „odstranění havarijní situace“ nedá dřív, než mu Motol dodá věrohodné podklady, Grossův kabinet záruku v září schválil. Přitom někdejší ředitelka Motola, senátorka Helena Rögnerová, opakovaně upozorňuje na to, že vyhazujeme peníze. Naposledy přišla s argumentem, že ve Španělsku postavili nemocnici srovnatelnou s dětským oddělením Motola za 2 miliardy, a ne za 5 miliard korun, o kterých je řeč u nás. „Motolský projekt je investiční hanebnost století,“ dodává ředitel hradecké fakultní nemocnice Leoš Heger. „Praha má nadbytek kapacit, schází jí koncepce nemocniční sítě i koncepce nové výstavby.“ Navíc by podle něj péči o děti za Prahu dokázalo bez problémů a investic převzít třeba Brno. Shrnuto – tváří v tvář tomu, že zdravotnictví hrozí na konci roku ztráta 20 miliard korun, ministryně klidně prohlašuje: „Chci rozjet heslo: Peníze až na posledním místě.“
Vánoční dárek
Na minulý čtvrtek, po jednání s Lékařským odborovým klubem (LOK), ministryně svolala svou první tiskovou konferenci. Odboráři byli nadšeni. Takovou vstřícnost ještě nezažili. „Jako lékařka musím s kolegy souhlasit. Odměny lékařů a sester neodpovídají závažnosti a odpovědnosti jejich práce,“ prohlásila ministryně Emmerová a nebyl to jen bonmot. Zároveň totiž slíbila, že beze zbytku splní odborářské požadavky. První zněl: ministryně má doporučit ředitelům fakultních nemocnic, které ministerstvo přímo řídí, aby dali všem lékařům a zdravotním sestrám v tomto pololetí mimořádnou odměnu ve výši 30 % základu jejich platu. „Oslovím ředitele fakultních nemocnic, aby příjem zaměstnanců před Vánoci obohatili,“ slíbila ochotně. Předseda LOK Milan Kubek vzápětí na žádost novinářů vyčíslil, že odměny vyjdou na 80 až 100 milionů korun. Jde přitom o víc než o peníze, totiž o chyby v systému, ale o tom na ministerské půdě ani slovo nepadlo: Lékaři berou méně, než by si odbory přály (dvojnásobek a ne odbory požadovaný trojnásobek průměrného platu a jejich reálné příjmy letos prvně od roku 1990 klesly o 1 %), protože jich máme – stejně jako nemocnic – víc, než potřebujeme. Ředitelé nemocnic jsou navíc příliš svázáni mzdovými pravidly – nemohou je odměňovat podle množství a kvality práce tak, aby dobří měli podstatně víc než jejich méně schopní kolegové. Teď navíc – podle přání ministryně Emmerové – mají všichni dostat zase stejnou odměnu.
Druhý požadavek odborářů je ještě nebezpečnější. Týká se totiž nejen platů, v důsledku útočí na pokus krajů o odpovědné hospodaření v jimi zřizovaných nemocnicích. Loni na podzim stát převedl na kraje zadlužené nemocnice. Hejtmani si sice vydupali od státu alespoň část z jimi požadovaných šesti miliard korun, vzápětí se ale někteří pustili do takových změn, aby dluhy znovu nerostly. Příkladem může být Plzeňský kraj. Nemocnice změnil z příspěvkových organizací na organizace obchodní. Vložil do nich movitý majetek, nemovitý si ponechal, aby měl nástroj, jak nemocnice ovlivňovat. Po půl roce už má první statistiky. „Stát na nás nemocnice převedl s dluhem větším než čtvrt miliardy korun. Jejich ztráta se za půl roku v novém režimu snížila pětkrát,“ říká plzeňský hejtman, povoláním kardiolog Petr Zimmermann. Příspěvková organizace totiž nemá žádná vymahatelná pravidla pro hospodaření. Ať se chová jakkoli nezodpovědně, vždy se do ní nalijí peníze daňových poplatníků. Naopak za problémy obchodní společnosti odpovídá ředitel a členové představenstva svým majetkem. „Zmizely podezřelé a příliš drahé nákupy a smlouvy,“ pochvaluje si hejtman. Další kraje (Královéhradecký a Karlovarský) to inspirovalo, od nového roku chtěli totéž udělat Středočeši.
Lékařský odborový klub přišel na schůzku k ministryni se stížností, že lékaři a sestry berou v nemocnicích, převedených na obchodní společnosti, o desetinu méně než ve státních nemocnicích. Milada Emmerová jim dala za pravdu – také by prý ráda „sjednotila odměňování“. Samostatné konání krajů a nemocnice řízené ne z centra, ale odpovědné za své hospodaření se jí příčí stejně jako odborům. Plány krajů se pokusila zhatit už dávno před čtvrteční schůzkou s nimi – lstí a zákonem. Její stranický kolega Jaroslav Krákora připsal do sněmovnou projednávaného zákona o hluku v životním prostředí větu: Kraje nesmí převádět nemocnice na obchodní společnosti. Na tiskové konferenci pak Milada Emmerová řekla, že připraví zákon o neziskových organizacích ve zdravotnictví a bude se snažit, aby všechny nemocnice přešly na tuto právní formu. Jinak řečeno – aby mohly hospodařit tak nezodpovědně jako dosud. Dlužno říci, že na rozdíl od ministerstva jsou to právě zmíněné kraje, kdo respektuje jeden ze závěrů expertů Světové banky, kteří se k našemu zdravotnictví vyjádřili letos v létě: Politici mají udělat kroky k posílení finanční disciplíny ve veřejných nemocnicích.
Jeden Kubinyi jaro nedělá
Přitom to ještě na jaře vypadalo tak slibně. Dohled nad hroutícím se zdravotnickým rozpočtem převzal místo tehdejší ministryně Marie Součkové místopředseda vlády Bohuslav Sobotka. Právě on rozhodl, že jako členové skupiny Světové banky využijeme svého nároku na konzultace právě v oblasti zdravotnictví. Když Součkovou vystřídal Jozef Kubinyi, věci se daly do pohybu. Na konci května proběhl dvoudenní seminář našich odborníků a expertů Světové banky a ti shrnuli hlavní nálezy a doporučení: Úroveň výdajů na veřejné zdravotnictví je u nás relativně vysoká – v roce 1999 (novější údaje nebyly k dispozici) 950 USD na obyvatele v porovnání s maďarskými 756 USD a polskými 522 USD na hlavu. Zároveň od roku 1990 náklady překotně rostly, rozšiřoval se rozestup mezi očekáváními zákazníků i poskytovatelů služeb na jedné straně a finančními možnostmi na straně druhé a zároveň rostly dluhy. Přidávat do systému peníze nejde – už dnes máme relativně vysoké odvody z mezd na zdravotní pojištění (13,5 %) a další zátěž by vedla k práci načerno. Proto je třeba šetřit a systém je dost štědrý na to, aby bylo kde.
Experti zmínili konkrétní možnosti. Dnes mají pojišťovny nedůstojnou roli. Peníze, vybrané na zdravotním pojištění jen přerozdělují všem doktorům a nemocnicím bez ohledu na to, zda pracují kvalitně a jsou vůbec potřeba. Jejich pozice by se měla zásadně změnit – tak, aby mohli uzavřít smlouvu jen na takový objem péče, který pro své pojištěnce potřebují, a jednat o její ceně. Zároveň by se měl co nejdříve rozběhnout systém financování nemocniční péče na základě tzv. diagnostických skupin (DRG). Dnes jsou nemocnice placeny tzv. paušálem – každý rok znovu dostávají zhruba tolik, kolik měly v roce minulém. Tento systém vznikl jako reakce na to, že nemocnice placené podle výkonů jich vykazovaly čím dál víc a rozpočet na to nestačil. Placení podle diagnostických skupin je přehledné a spravedlivé – všichni dostanou stejně za stejnou práci. Schematicky řečeno: operace slepého střeva „vynese“ každé nemocnici stejnou sumu a nezáleží na tom, že někde jsou ji schopni provést bezvadně za půl hodiny s minimálními náklady, a jinde se do nabízených peněz ani nevejdou. Ty, kteří léčí hůř než jiní, systém donutí, aby se zlepšili, nebo přestali dělat, co jim nejde. Náklady na delší pobyt pacienta v nemocnici nebo léčení komplikací, způsobených špatnou péčí, jim nikdo nezaplatí. Právě kvůli sledování komplikací, délky pobytu v nemocnici či počtu případů, kdy pacient musel doktora vyhledat kvůli špatné léčbě znovu, je tento systém placení také dobře využitelný pro sledování a porovnávání kvality lékařské péče.
Experti Světové banky se zmínili i o dalších věcech, například zavést platby za návštěvu lékaře, recept či pobyt v nemocnici. Tato forma spoluúčasti není důležitá ani tak proto, že by do systému přinesla další peníze, ale proto, že působí jako ochrana proti nadbytečnému čerpání péče a vede k úsporám – než pacient vytáhne peněženku, rozmyslí si, zda to či ono opravdu potřebuje. Zároveň je podle týmu Světové banky důležité, že zdejší veřejnost je na reformu připravená. Dlužno dodat, že experti nám neřekli nic nového. Ale nepopulární věci se přece jen dělají lépe, když se politik může zaštítit míněním takové instituce, jakou je Světová banka. Právě to chtěl udělat Jozef Kubinyi – například názor zahraničních odborníků na prospěšnost spoluúčasti pacientů chtěl použít k tomu, aby zlomil odpor proti takovému kroku ve své domovské ČSSD.
Dnes je však situace tristní. Kubinyi musel odejít od rozdělané práce a Bohuslav Sobotka už není v Grossově vládě místopředsedou, takže reformovat zdravotnictví už není v jeho náplni práce. Spolupráce se Světovou bankou zamrzla na mrtvém bodě – další plánovaná schůzka už nebyla a memorandum z té první leží v šuplíku Milady Emmerové. Ta jde ve své destrukci reformních plánů tak daleko, že nejen odmítá jakoukoli spoluúčast pacientů, ale dokonce i věc, kterou její předchůdci považovali za samozřejmost – systém plateb nemocnic podle diagnostických skupin.
Odvážné Slovensko
Mezitím na Slovensku prošel parlamentem balík reformních zákonů ministra Rudolfa Zajace a tento muž vejde do dějin jako reformátor evropského formátu. „Základní filozofické kameny reformy zůstaly na sobě,“ komentuje Peter Pažitný, šéf Zajacova reformního týmu, změny v původních návrzích pod politickou sprškou šesti set poslaneckých pozměňovacích návrhů. „Něco jsme vylepšili, v něčem jsme museli přistoupit na opatrnější a pomalejší postup.“ Povedlo se zdravotní pojišťovny a státní nemocnice změnit z rozpočtových organizací na akciové společnosti (podobně jako nemocnice v režii tří našich výše zmíněných krajů). Když budou hospodařit dobře, rozdělí si zisk, když špatně, zkrachují. Nebudou ale moci spoléhat na státní záchrannou injekci. Poslanci ale do zákona dali větu: stát musí zůstat 100% vlastníkem dvou státních pojišťoven (je u nich 80 % občanů, ostatní jsou u tří soukromých) a nechat si aspoň 51 % akcií v nemocnicích.
Spoluúčast – platby za návštěvu lékaře (20 korun), za vypsání receptu (20 korun) a za pobyt v nemocnici (50 korun) zavedli na Slovensku už před více než rokem. Povedlo se jim tím omezit nadužívání péče. Teď však poslanci hlasovali o zásadnější věci. Podle zákona o rozsahu zdravotní péče hrazené z veřejného pojištění začnou Slováci platit i za samotnou léčbu. Zajacův tým však musel přistoupit na kompromis. Původně chtěl rozdělit choroby do pěti skupin – od plně hrazených přes desetiprocentní, čtvrtinový a poloviční doplatek až k pětadevadesátiprocentní úhradě ceny léčby. Ve skupině, kde si pacient měl hradit téměř celé náklady, byla třeba chřipka, prochladnutí či zubní kaz. Na operaci oka si Slováci měli připlácet desetinu, čtyři tisíce korun, a operace kyčelního kloubu by je vyšla na deset tisíc korun. Nakonec ale reformátoři dali poslancům návrh zákona v jiné podobě. Šest a půl tisíce diagnóz bude plně hrazených, a jejich seznam je daný poslanci schváleným zákonem. Změnit tento seznam mohou zase jen poslanci. U tří a půl tisíce diagnóz bude možná spoluúčast. O její výši bude rozhodovat vláda. Peter Pažitný odhaduje, že nepůjde o částky v řádu tisíců slovenských korun, ale v rozmezí padesáti a dvou set padesáti korun. Nižší částky spoluúčasti (celkem může jít o tři miliardy korun) umožnilo to, že stát vybere o dvě až dvě a půl miliardy víc na zdravotním pojištění (změnila se totiž spodní hranice vyměřovacích základů). Pacienti si podle nového zákona začnou za péči připlácet od začátku roku 2006.
Jste hloupí, vážení
Za krátkého ministrování Jozefa Kubinyiho jsme měli také my šanci inspirovat naopak Slovensko. Veřejná debata o tom, že pacient má znát data o úspěšnosti nemocnic v léčbě té či oné nemoci, je u nás totiž dále než u východních sousedů. Tamní reforma se zveřejněním dat o tom, kde léčí dobře, kde hůř a kde špatně, nepočítá. „Záleží na pojišťovnách a nemocnicích, zda takové informace zveřejní,“ říká Peter Pažitný. Naopak ministr Kubinyi plánoval takovou změnu zákona, která nemocnicím data nařídí zveřejnit.
Také v oblasti práv pacientů nás ministryně Emmerová vrací o léta zpět. Po kritice klecových lůžek zakázal Jozef Kubinyi jejich používání ve zdravotnických zařízeních. Milada Emmerová ale zvažuje, že zákaz zruší. Je také proti zveřejňování dat o kvalitě péče. Pacienti by podle ní údajům „stejně nerozuměli“. Takový názor se z úst ministerských úředníků dal slyšet naposledy někdy před deseti lety. Zdravotní pojišťovny mají dnes všechna data potřebná pro hodnocení kvality. Předseda České onkologické společnosti Jiří Vorlíček nechal zpracovat srovnání, jak dobře umí léčit jednotlivá pracoviště různé typy nádorů. A ke všemu, rozdíly v kvalitě péče potvrzuje nová studie samotného ministerstva. Ředitel odboru zdravotní péče ministerstva Pavel Březovský tisku řekl: „Zatímco ve zkušených nemocnicích byla úmrtnost pacientů s celkovou otravou 15 procent, v méně zkušených 37 procent.“
Když se změnou ministra sešlo z naděje na změnu zákona, rozhodl se Pavel Vepřek, kardiochirurg a bývalý ředitel motolské nemocnice, který se léta zabývá návrhy, jak reformovat české zdravotnictví, že informační embargo prolomí soudní cestou. Požádal všechny pojišťovny, ať mu dají data o všech nemocnicích. V termínu odpověděla jen Všeobecná zdravotní pojišťovna, a to záporně. Kauzou se bude v nejbližších týdnech zabývat soud a Pavel Vepřek věří, že rozhodne v jeho prospěch. Ministryně tak se svým názorem – který vyhovuje šéfům špatných oddělení a jejich personálu – nasedla do rozjetého vlaku občanských a právnických aktivit. Není divu, že si za „podceňování schopnosti veřejnosti udělat si vlastní závěr na základě pravdivých informací“ vysloužila nominaci na černou listinu sdružení Otevřeno někdejšího poslance a spoluautora zákona o svobodném přístupu k informacím Oldřicha Kužílka.
Stejně přízračně působil také její názor, že pozůstalí nemají právo nahlížet do zdravotní dokumentace. Debatu znovu otevřela vdova po trenéru Ivanu Hlinkovi. Ale právy pozůstalých se zabýval už před dvěma lety ombudsman Otakar Motejl a vláda tehdy na jeho popud jasně řekla dvě věci: Právo mají. Ale pro jistotu uložila tehdejší ministryni zdravotnictví Marii Součkové, ať udělá takovou novelu zákona o zdravotní péči, kde to bude výslovně řečeno. Paní Hlinkové vyšel vstříc hejtman Karlovarského kraje, který nemocnici, kde zemřel její manžel, zřizuje. Dokumentaci jí osobně předal a hlavně, zachoval se jako osvícený politik. „Takový výklad zákona, že pozůstalí nesmí nahlížet do dokumentace, není správný,“ řekl hejtman Josef Pavel a dodal, že všechny nemocnice zřizované krajem se podle toho začnou chovat. Milada Emmerová uvažuje opačným směrem, zpochybňuje nejen práva pozůstalých, ale i práva samotného pacienta: „Podle mých zkušeností by chorobopis mohl být pro laika zavádějící, možná i traumatizující.“ Pacient se má prý spolehnout na „přiměřenou informaci lékaře“.
Splavné Labe s Miladou
Proč je ale žena, která ztělesňuje špatné vlastnosti doktorů – pocit nadřazenosti, neochotu vystavit se veřejné kontrole a touhu bezuzdně utrácet, která se ve svém oboru dokonce vydala za hranice zdravotnické etiky a ztělesňuje i špatné vlastnosti politiků – stůj co stůj bude po mém, a mám-li tu moc, nebudu s názorovými odpůrci diskutovat – naší ministryní zdravotnictví? Především, stratégům ČSSD se před volbami hodí. Je tak naivní populistka, že tomu, co říká, opravdu věří. Je loajální ke straně. Ani by ji nenapadlo vyhodit špatného šéfa nemocnice – jako to udělal ministr Kubinyi v případě ředitele olomoucké fakultní nemocnice – pokud je členem sociální demokracie. Však si to také odnesl. Dostal dopis s výtkou, že odvolání nekonzultoval s krajským výborem ČSSD, a s důraznou žádostí, aby výběrové řízení na nového ředitele se stranou konzultoval. Navíc – Milada Emmerová má podporu vlivného ústeckého křídla sociální demokracie, o jehož síle nejlépe svědčí to, že do vládního prohlášení prosadilo tak absurdní věc, jako je stavba jezů na Labi.
Každý má nějakou minulost
„Představovala bych si pěstování zájmových kroužků, v nichž by si děti nakonec řekly: ,Ten můj vedoucí, který umí všechno, je vlastně sociální demokrat, a teď je mi osmnáct let a já do té strany taky vstoupím,‘“ popsala Milada Emmerová v dubnu 2001 svou představu, jak zvýšit počet členů strany.
O tři měsíce později uspořádala obyvatelům plzeňské čtvrti Lochotín absurdní divadlo. Sledovali, jak se pyrotechnici plíží k autu poslankyně a bedlivě ho pak prohlíží, zda v něm není bomba. Svého peugeota totiž našla večer o dvě stě metrů dál, než kde ho v poledne zaparkovala. „Úplně se mi roztřásla kolena. Mám několik nepřátel, kteří by byli možná schopni vyhodit mě s autem do vzduchu,“ popsala své pocity tisku. Věc se ale vysvětlila. Poslankyně prostě zapomněla zatáhnout ruční brzdu a nechala zařazený neutrál a auto se rozjelo. Policii volala také, když jí po teroristickém útoku na Spojené státy přišly dva dopisy ze zámoří. Ústav chemické a biologické ochrany ji uklidnil: Žádná nebezpečná látka, jen nabídka odborné literatury a pozvánka na seminář.
Spolu s plzeňskými poslaneckými kolegy (za ODS, KDU-ČSL a KSČM) prosazovala před čtyřmi lety zvláštní zákon, který měl umožnit vyvlastnění pozemků pro dálnici kolem Plzně. Proč má být v tomto případě možné vyvlastnit pozemek, pokud jeho majitel nepřistoupí na výkup za odhadní cenu, vysvětlila ve sněmovně mimo jiné takto: „Je důležité v těchto souvislostech konfrontovat obtíže veteránů z Perského zálivu s eventuálními zdravotními problémy občanů, kteří léta žijí v závadném prostředí, jaké je v Plzni. Veteráni vdechovali závadné ovzduší zhruba 80 dnů.“
Už jako ministryně zdravotnictví odpověděla na anketní otázku MF Dnes – Měl by odejít Pavel Přibyl z funkce šéfa Úřadu vlády kvůli tomu, že byl před listopadem členem Pohotovostního pluku a rozháněl demonstranty za svobodu? – slovy: „Nemyslím, že by musel odcházet, každý má nějakou minulost. Zatím se neukázalo, že by někoho bil obuškem, žádný poškozený se neozval. Už byl na vedoucí funkci na vnitru. Takové věci zbytečně otřásají společenskou atmosférou a lidi jsou z toho otrávení. Já byla v KSČ hodně let, a nikomu jsem nic neudělala.“
Rozhovor
Nechci, aby lidé šíleli, říká Milada Emmerová
Jako předsedkyně Asociace pracovníků v hyperbarické medicíně jste předložila koncepci, jak by se obor měl rozvíjet. Vědecká rada ji odmítla s tím, že seznam indikací obsahuje kromě těch, kde tato metoda působí, i ty, kde jsou její efekty předmětem výzkumu nebo kde nefunguje.
Rada došla k názoru – a já se celkem nedivím – že seznam indikací je podivný. Skoro jako metoda na všechno a jim se přitom zdá, že na nic. Jejich přístup jsem kritizovala proto, že by bývalo asi bylo nejjednodušší, kdyby mě pozvali a já jim to vysvětlila. Dokonce jsem schopna udělat okamžitě přednášku – notebook mám tady, dokumentaci a tak dále.
Rada vaši koncepci odmítla a vy jste ji odvolala. To je přece zneužití moci.
Ne, prosím vás, ne. Tenhle výklad je naprosto spekulativní. Když kolega Kubinyi ustavoval vědeckou radu, chtěl v ní mít samé děkany. Já bych chtěla odborníky, kteří zastupují klíčové obory v České lékařské společnosti.
Pozastavila jste lékovou vyhlášku s vysvětlením, že by způsobila zvýšení spoluúčasti pacienta. Ale přece v každé kategorii léků byl jeden plně hrazený, tak jaké zvýšení spoluúčasti?
Ten plně hrazený lék, jeden, jak správně říkáte, nemusí pacientovi vyhovovat.
Farmaceutické firmy už byly připraveny snížit cenu tak, aby byly schopny konkurovat plně hrazenému léku.
To by mělo následovat. Nemohu ale předpovídat, zda by to opravdu následovalo.
Jste proti tomu, aby kraje převáděly příspěvkové nemocnice na obchodní společnosti. Plzeňský hejtman Zimmermann ale říká, že ztráta nemocnic v novém režimu se snížila pětkrát.
Ale za půl roku se nedají dělat směrodatné statistiky. Brala bych ten údaj s rezervou.
Proč nechcete, aby měl pacient údaje o kvalitě zdejší léčby?
Nechci pacienty strašit například izolovanými údaji o úmrtnosti. Když takové údaje natvrdo vydám, naši lidé třeba začnou šílet, jak tu péče vlastně vypadá.
Co tedy navrhujete v situaci, kdy na některých pracovištích jsou šance přežít daleko nižší než na jiných?
Vyvodit z těchto údajů opatření, aby k tomu dále nedocházelo. Ale rozhodně bych nechtěla vydat něco, co očerní nějakou nemocnici na podkladě nesměrodatných údajů.
Prohlásila jste, že pozůstalí nemají dostat dokumentaci. Dokonce ani samotní pacienti by podle vás neměli číst svou dokumentaci. Podle zákona na to ale mají právo.
Já to v tom zákoně nečtu. Chorobopis, historie toho stonání, patří do zdravotnického zařízení, je to jeho majetek. Když ho pacientovi okopíruji, podle mého názoru nedostává směrodatnou informaci. Vždycky jsem vystačila s tím, že jsem pacientovi nebo jeho příbuzným interpretovala to, co z chorobopisu čerpám já jako ošetřující lékař.
Co má ale dělat pacient v případě podezření, že právě vy jako lékař jste pochybila, a neříkáte mu proto pravdu?
Dát si stížnost řediteli nemocnice, pojišťovně nebo lékařské komoře. Když má podezření na trestný čin, dát podnět policii.
Jak naložíte se závěry týmu Světové banky?
Jsou tam některé nápady a názory využitelné. Rozhodně se v mé koncepci některá doporučení uplatní. Velmi mě zaujalo konstatování, že jsme příliš benevolentní v poskytování péče, že její organizace by měla být úspornější, jinak jsou výdaje nadměrné.
Zavedete platby za návštěvu u lékaře, za recept a pobyt v nemocnici?
To nechci, zatím. Až udělám pořádek a uvidím, jak se osvědčil, tak budu zvažovat jiné příspěvky. Jestli narážíte na slovenskou reformu – a prosím vás to tam napište přesně – kolega lékař na zlínském kongresu řekl, že tyto příplatky působí na Slovensku sociální eutanazii. Jestli víte, co to je eutanazie, umíte si představit, co vyslovil. A já bych něco takového nechtěla.
Autor: Hana Čápová
Týdeník RESPEKT č. 41, 2004, 4. října 2004
