„Byly doby, kdy snad mělo jistý smysl odcházet ‚za lepším do ciziny, ale dnes tomu tak určitě není. Výzvy, aby se v některých profesích organizovaně, kolektivně a hromadně odcházelo do ciziny, jsou něčím, s čím se nemůžeme smiřovat. Je to nepřijatelné vydírání.“(Václav Klaus, prezident ČR, novoroční projev, 1. ledna 2011)
Zpráva o tom, že lékaři zvedají hlavu, se tedy dostala až na Hrad! Při úctě a vážnosti, jimž se presidenti u svých národů těší, pociťujeme pasáž z Novoročního projevu jako závažné napomenutí. Máme být před očima národa „vyděrači“? Pár slov nutné sebeobrany.
Dvacet let trpělivosti s deformacemi zdravotnictví by snad mohlo být dost na uznání, že nejsme vyzývaví uličníci. Sám se již řadu let stydím za nesmyslnou podrobivost lékařů k diktátům zbyrokratizované nové filosofie: Předělávání lékařů na podnikatele způsobilo již pojišťovnám nevyčíslitelné úniky z bezúčelných vyšetření; navádění k umělému výkaznictví, obliby výnosných diagnoz v systému DRG, shánění unikátních rodných čísel pro naplnění kasičky, rozlišování, která diagnoza u které pojišťovny může a nemůže být ošetřena v daném kvartálu, vulgarizace vztahů mezi pacientem a zdeptaným lékařem a další a další. Také zavedení bodu, jako vždy přizpůsobitelného media v odměňování práce, zasloužilo rozhodné veto hned na začátku. Kdo si to nechává líbit, je samozřejmě podezřelý z nedostatku svéprávnosti. Podle toho se sním zachází. Snad proto přišli v r. 2008 poslanci dokonce na nápad, že nám budou určovat konstituční pravidla v Lékařské komoře. Mysleli, že se bez jejich vladařské moudrosti neobejdeme! Chtěli nás snad dostat až do ilegality?
K předpokladům důstojného života patří přinejmenším to, aby člověk mohl zůstat kde se narodil, kde má svou rodinu a přátele. Jsme teď svědky nevídané hrozby odchodů do ciziny. Když opouštěly stovky sester a lékařů své domovy a odcházely v průběhu minulých let, nikdo z politiků nazaslzel, nikdo si nedělal starosti kdo a jak bude doplňovat nezbytné mezery. Stejně tak si je nedělal v okamžiku, když z rozhodnutí Evropské unie dostal lékař oprávnění odejít po 24-hodinové službě domů (pouze ve fairových nemocnicích!, někde ani to nejde). Kdo počítal, jak a kým budou tito chybějící kolegové na svých odděleních doplněni?
Novými úkoly, byrokratickými buzeracemi, správní orgány v posledních letech jen hýří. Dodat administrativní síly – to ovšem ne! Kde jsou ty stenotypistky, sekretářky, sanitáři, které jsme očekávali od vlády rozumu po sametové revoluci? Byli nám naopak odebráni a administrativu zajišťují sestry. Místo své vlastní práce!
Kampaň mladých lékařů si nyní vybrala dva aspekty celého marasmu: platy a postgraduální vzdělávání. Važme si konečně pohybu, važme si probrání ze soporu k aktivitě! Teprve po vyřešení stávajícího problému, obsahově banálního a celkem dobře řešitelného (nenabídla již Asociace Českých a Moravských nemocnic, nebo Česká lékařská komora seznamy, z nichž lze uvnitř zdravotnictví hospodárně získat prostředky na platy?), teprve v další etapě je možno jednat o problémech decentnějších. Dosud byla mocnářům jakákoli diskuse o subtilnějších jevech pouze k smíchu. Presidenti, guvernéři i dvorní radové si však musí existenci lékařů vůbec připustit. Mysleli, že budeme jen s obdivem žasnout nad těmi úžasnými výdobytky nové doby, kde výprodejem státního průmyslu zajistili posvícení na několik let nadšeného tranzu.
Když se nám hlásili mladí kolegové těsně po promoci o místo, po nejdelším a nejnáročnějším studiu jaké u nás máme, k nástupu asi tak za poloviční plat proti svým spolužákům z gymnázia, hleděl jsem do jejich rozzářených tváří, které se těšily na vytoužené povolání. Dusil jsem v sobě vědomí o tom, co je čeká. Zamlčoval jsem, kolik nám již uteklo kvalitních kolegů z kliniky (a hlavně proč!) a snažil jsem se, aby ve mně nepoznali planého figuranta, jemuž ředitelství nemocnice odebralo všechny pravomoci. Prosadit pro ně seriozní pracovní prostředí bylo nemožné.
Zarážející je, že půl roku doutnajících sporů s Ministerstvem zdravotnictví nepřineslo ještě žádné myšlenky! Stále ještě jen štěkání z jednoho břehu na druhý: „My chceme více!“ – „My vám nic nedáme!“ Ale, kde jsou otázky a odpovědi, které se z konfliktu zákonitě rodí? Tak kam by nás tedy čeští vládci chtěli platově zařadit v poměru k odměnám české ekonomické, právnické, bankovní, podnikatelské, manažerské elity? Cení si nás s hlediska zanedbatelnosti lidské práce, s hlediska výkonu, schopností a intenzity provozu asi tak na jejich čtvrtinu, nebo dokonce na třetinu? Zatím to tak nebylo! Lékař – nejen s nástupním platem 17.000 – ani lékař po atestaci, ale ani lékař po 10 letech - se nevyškrabal na čtvrtinu těch platů, o něž má naše vláda zvláštní péči: musí je zastropovat v jejich odvodech, aby se tito prominenti nepohněvali a neodešli do ciziny! Existenční statut se mezi takovými velikány a lékařem rozešel během 15 let o nějakých 28 milionů. Jedná se tedy o dva zcela odlišné lidské druhy. Nebojme se zeptat proč? A nebojme se zeptat co a jak ostatní? Co sestry? Co učitelé, co univerzitní filosofové, co členové Akademie věd?
Važme si hlavně toho, že na rozdíl od pana presidenta, má současné lékařské hnutí jednoznačnou podporu od Akademických senátů Lékařských fakult, od výborů odborných Lékařských společností (s výjimkou gynekologické) a od velké části ušlechtilé české veřejnosti. Všichni totiž věří, že se rozhýbávají ledy k diskusi bohatší, která by nám mohla přispět k lepší spravedlnosti v naší vykolejené společnosti. Komu ovšem připadá stav společnosti idylický, může nás s panem presidentem pohoršeně napomínat. Těm se tedy omlouváme, ale ve své víře, že kampaň pracuje na vylepšení pro všechny, a zejména pro nemocné, nemůžeme pochybovat.
Prof. MUDr. Pavel Kalvach, CSc.
Fakultní nemocnice Královské Vinohrady
