Je reálné zavést efektivní opatření k zastavení nárůstu počtu císařských řezů?
Podle posledních údajů uveřejněných UZIS, počet císařských řezů v ČR stále stoupá a v roce 2011 dosáhl 23,8%. V podstatě u nás kopíruje stav ve vyspělých zemích. Např. v USA bylo v roce 2009 více jak 1,3 milionu císařských řezů (32,9% ze všech narozených dětí). Ve Spojených státech odhadují, že 2,5% připadá na císařský řez na přání. Kritika vzestupu počtu císařských řezů je pouze symbolická, odpovídající příslušným deklaracím odborných společností. Ty však nic efektivního proti tomuto trendu zatím nepodnikly – zjevně tento trend vyhovuje jak některým porodníkům, tak i části těhotných žen.
(Zdroj UZIS)
Pokud není jasná indikace ze strany matky či plodu, zůstává vaginální porod bezpečnou a přiměřenou první volbou ukončení těhotenství. Obavy z porodních bolestí nejsou dostatečně pádným důvodem k operaci, zejména, když jsou dnes k dispozici účinné prostředky k tišení porodních bolestí (epidurální anestezie aj.)
Plánovaný císařský řez má sice menší riziko porodního krvácení, ale ostatní rizika přicházející v úvahu jsou zvýšena: možnost poranění močového měchýře a střev, delší pobyt v nemocnici, riziko infekčních komplikací a zvýšená frekvence respirační morbidity u novorozenců. Pozitivní vliv elektivního císařského řezu na snížení některých poporodních komplikací se nepodařilo prokázat (pánevní bolest, sexuální dysfunkce, prolaps pánevních orgánů a deprese) a jejich výskyt se nemění.
Jestli podobná doporučení pomohou zastavit strmý nárůst počtu císařských řezů je otázka. Čím dál, tím více se rodí děti císařským řezem na přání či jsou ukončována těhotenství pro „obavy z hypertrofického plodu“.
Ženy by si měly uvědomit, že pokud plánují více, jak jednoho potomka, představuje pro ně porod císařským řezem nezanedbatelné riziko v následujících těhotenstvích. Následující těhotenství po císařském řezu provází rizika komplikací, jako je placenta praevia nebo accreta, ruptura dělohy či nouzová hysterektomie.
I v případech, kde je císařský řez indikován, měli by lékaři vynaložit veškeré úsilí k naplánování až po 39. týdnu těhotenství. Posledních několik týdnů v děloze může být rozhodujících: u dětí narozených ve 37. a 38. týdnu je 1,4-2,3 krát vyšší riziko novorozenecké úmrtnosti. Míra ponovorozenecké úmrtnosti je rovněž zvýšena o faktory 1,2-1,9 v důsledku častějších komplikací spojených s respiračním distresem, respiračním selháním, zápalem plic, a dalšími stavy, vyžadujícími intenzivní péči.
Výjimkou, kdy je vhodné ukončit těhotenství dříve, jsou stavy jako je preeklampsie/eklampsie, růstová retardace plodu, abrupce placenty, vícečetné těhotenství nebo špatně kompenzovaný diabetes mellitus. Podle ACOG není podezření na makrozomii plodu indikací k indukci či císařskému řezu před termínem porodu.
Dle publikovaných výsledků je v praxi možné snížit počet medicínsky neopodstatněných císařských řezů před očekávaným termínem porodu a zlepšit perinatální výsledky několika způsoby: 1. přísnými pravidly a restrikcemi, 2. ochotou lékařů spolupracovat a 3. výukovými programy. Použitím těchto metod se podařilo snížit aktuální počet císařských řezů v publikovanýc studiích až o 50%. Redukce je, bohužel, nejmarkantnější při použití přísných pravidel a restrikcí (1,7-8.2%; P = .007) a o něco méně účinná při samotné ochotě lékařů spolupracovat (3,3 -8,4%; P = .025).
Načasování porodu se samozřejmě musí řídit individuálním přístupem a nelze ho nijak paušalizovat.
Jak se bude vyvíjet situace u nás, není jasné, protože počet císařských řezu stále stoupá. Doporučení naší odborné gynekologicko-porodnické společnosti obvykle nepřichází s ničím pionýrským, ale bývá kompilátem již existujících doporučením zahraničních. Lze očekávat, že s určitým časovým zpožděním budou přijata doporučení, která snad i u nás zastaví trend zvyšování počtu císařských řezů. Spontánní porod i nadále zůstává první volbou ukončení těhotenství.
